Středoevropan
v Alžírsku
Pozoruhodný životní příběh malíře Oskara Spielmanna (1901–1974), moravského Němce z Brna z široce rozvětvené kulturní rodiny s židovskými kořeny, spočívá rozprostřený mezi světy pomyslného Východu a Západu. Středoevropan Spielmann prožil více než třicet let v Maghrebu a stal se součástí tzv. alžírské školy. V Brně dnes už jen málokdo zná jeho jméno. Spielmannovy obrazy, akvarely a kresby totiž zatím kolují zejména ve francouzských a severoafrických sbírkách.
Svůj život spojil s malířkou a keramičkou Eugenií Heinisch (1904–1977), provdanou nejprve Czech a poté Spielmann, německy hovořící rodačkou z Kluže v dnešním Rumunsku. Seznámili se na sklonku dvacátých let. „Oskar Škvarek a Eulálie“, jak sebe a svoji partnerku v dobové korespondenci příležitostně s nadsázkou česky označoval, společně urazili dlouhou cestu.
Místem narození, studiem i raným dílem náleží Spielmann do okruhu německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska, kteří museli na sklonku třicátých let či po skončení druhé světové války opustit svou zemi a měli být vymazáni z její paměti. Právě středoevropské události let 1938, 1939 a 1945 rozhodly o jeho setrvání na severu Afriky. Koncem čtyřicátých let uvažoval i o přesunu do Paříže, který se však z kariérních důvodů neuskutečnil a Spielmann si definitivně zvolil Alžír. V Alžírsku získal na přelomu padesátých a šedesátých let oficiální zakázky a v zemi působil jako středoškolský pedagog i v období po zisku nezávislosti. Přesto však zemi nakonec opustil. V létě roku 1965 zamířil spolu s tisíci dalšími naturalizovanými alžírskými Francouzi, tzv. pied noir, zpět do Evropy. Zbytek života strávil v jihofrancouzském Toulonu. Spielmannův umělecký odkaz se tak dnes jako tiché svědectví jeho putování táhne napříč českými, alžírskými i francouzskými dějinami umění.
Umělecký projev Oskara Spielmanna ovlivnilo nejprve krátké studium na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a poté formovalo pět let studia v ateliérech Franze Thieleho a Karla Krattnera na pražské Akademii výtvarných umění. Následovala římská cena, cesta do Itálie, účast na výstavách brněnského Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens „Scholle“. Zlom v jeho životě nastal v létě 1931, kdy malíř díky stipendiu odcestoval do Paříže. Tam shlédl velkou koloniální výstavu a následně, na doporučení Františka Kupky, odplul i se svojí partnerkou do Alžíru.
„Chci tu zůstat déle, je tu moc krásně. …Originální jídla, která velice chutnají. Hodně ovoce a zeleniny. Bujná vegetace, velice zajímavá. Arabové jsou velice přirození. Je tu hodně mezků. Káva je tu vynikající. …“ [otci Phillipu Spielmannovi do Brna, 2. 8. 1931]
V průběhu třicátých let začal v Alžírsku pravidelně vystavovat. Společně s Eugenií střídavě žili i v dalších alžírských městech, v Oranu, Constantine. Postupně cestovali do Maroka, Tunisu, Řecka, ale také do Bou-Saâdy a dalších lokalit v saharské poušti. Spielmannova výstava v alžírské Galerii du Minaret z roku 1935 putovala do Brna. Tam se na podzim 1936 dočkal první samostatné prezentace v Československu v prostorách Domu umělců. Reprízy výstavy se uskutečnily na sklonku roku 1936 v Praze v Krasoumné jednotě a následně na jaře 1937 v Bratislavě.
Postupem času Spielmann přestal být v Alžírsku cizincem, pouhým okouzleným pozorovatelem. Stal se pevnou součástí severoafrické výtvarné scény a pravidelným účastníkem skupinových prezentací umění francouzské severní Afriky. Roku 1945 obdržel prestižní alžírskou uměleckou Grand Prix, která potvrdila jeho status alžírského umělce. Od padesátých let pedagogicky působil v Alžíru na Lyceu El Mokrani. O vnímání alžírské reality vypovídají jeho obrazy, akvarely, kresby, ilustrace arabských knih a časopisů, na nichž otevřenýma očima zachytil místa, společenské typy, charakteristické situace a četné detaily z každodenního života, z nichž si však také mnohé vysnil.
Spojení s alžírskou kulturou a vliv jejího působení zřetelně odráží i jeho osobní život – přátelé, vybavení ateliéru, osobní fotografie – a v neposlední řadě způsob uvažování. Ten reflektuje korespondence s bratrem Paulem, kterou udržoval od dvacátých až do sedmdesátých let. Jasně z ní vyplývá, že se Oskar Spielmann postupem času do značné míry identifikoval s alžírskou kulturou, jakkoli se tento moment může jevit z dnešního pohledu na francouzskou přítomnost v Alžírsku diskutabilní.
„Jednoho dne odtud možná vyletíme nebo nás zabijí. Vytanul mi výraz, který jsem po těch 20ti letech zapomněl ‚hovno s makem‘ [česky] a některé ještě sprostší. … Přirozeně tu budeme muset nechat všechno, knihy, gramodesky, obrazy.“ [bratru Paulu Spielmannovi do Brna, září 1963]
Ani po přesídlení do Toulonu nepřestal Spielmann tvořit. Odchod z Alžírska však nezůstal bez následků na jeho zdravotním stavu a duševním rozpoložení. Malíř se sice záhy začlenil do regionální umělecké společnosti a dočkal se několika drobnějších výstav, nicméně znovu nastartovat výraznější uměleckou kariéru a dosáhnout širšího uznání např. v pařížských kruzích se mu již nepodařilo. Na jaře 1969 připomněl malířovu tvorbu jeho synovec, historik umění Petr Spielmann, který připravil výstavu pod hlavičkou Židovského muzea v Praze ve Španělské synagoze. Od devadesátých let se jednotlivá Spielmannova díla dařilo postupně začleňovat do retrospektivních prezentací německy hovořící scény v Československu. Úsilí o navrácení Oskara Spielmanna do kontextu dějin umění českých zemí pokračuje na platformě spolku Petr Spielman Archiv. V roce 2024 vyústilo ve vydání umělcovy monografie v nakladatelství Arbor vitae (2023) a navazující výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu a v Rub Gallery v Olomouci.
Vyloučíme-li dnešního pohledu zkratkovité označování Spielmanna jako orientalisty a marné snahy po nacionální recepci jeho stylu, jeví se jako nejpřiléhavější interpretační rámec jeho severoafrické tvorby fenomén alžírské školy. Do něj jej řadí přátelství se spisovatelem Emmanuelem Roblèsem, bytostné sepětí s místem, i kontakty s dalšími umělci či galeristy z okruhu naturalizovaných Francouzů. Pohádkový a poetický rozměr činí Spielmanna dodnes přístupným a jednoduše pochopitelným napříč kulturními světy, navzdory komplikovanému hledání jeho místa a identity. A to i v perspektivách třetí dekády 21. století – české, alžírské i francouzské.
Central European in Algeria
The remarkable life story of the painter Oskar Spielmann (1901-1974), a Moravian German from Brno from a wide-ranging cultural family with Jewish roots, rests between the worlds of the imaginary East and West. Central European Spielmann spent more than thirty years in the Maghreb and became part of the so-called Algerian school. Few people today know his name in Brno. Spielmann’s paintings, watercolours and drawings have so far circulated mainly in French and North African collections.
He joined his life with the painter and ceramist Eugenia Heinisch (1904-1977), first married to Czech and then to Spielmann, a German-speaking native of Cluj in present-day Romania. They met in the late 1920s. „Oskar Škvarek and Eulalie“, as he occasionally referred to himself and his partner in Czech in contemporary correspondence with exaggeration, had come a long way together.
Given the place of birth, study and early work Spielmann belongs in the circle of German-speaking artists from Bohemia, Moravia and Silesia, who had to leave their country in the late 1930s or after the end of World War II and were to be erased from memory of Czech lands. It was the Central European events of 1938, 1939 and 1945 that decided to keep him in North Africa. At the end of the 1940s he also considered moving to Paris, but for career reasons this did not happen and Spielmann finally chose Algiers. In Algeria, he received official commissions in the late 1950s and early 1960s and continued to work in the country as a high school teacher in the post-independence period. Nevertheless, he eventually left the country. In the summer of 1965, he headed back to Europe along with thousands of other already naturalized French Algerians, the so-called pied noir. He spent the rest of his life in Toulon, southern France. Today, Spielmann’s artistic legacy stretches across Czech, Algerian and French art history as a silent testimony to his wanderings.
Oskar Spielmann’s artistic expression was first influenced by a short study in Vienna and then formed during five years of study in the studios of Franz Thiele and Karel Krattner at the Academy of Fine Arts in Prague. This was followed by the Roman Prize, a trip to Italy, participation in exhibitions of the Brno Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens „Scholle“. The turning point in his life occurred in the summer of 1931, when the painter traveled to Paris thanks to a scholarship. There he saw a large colonial exhibition and then, on the recommendation of František Kupka, sailed with his partner to Algeria.
„I want to stay here longer, it’s very beautiful here. … Original dishes that taste great. Lots of fruits and vegetables. Lush vegetation, very interesting. The Arabs are very natural. There are a lot of mules. The coffee is delicious here. … “ [To Father Phillip Spielmann to Brno, August 2, 1931]
During the 1930s he began to exhibit regularly in Algeria. Together with Eugenia, they lived alternately in other Algerian cities, in Oran, Constantine. They gradually travelled to Morocco, Tunisia, Greece, but also to Bou-Saâda and other locations in the Sahara Desert. Spielmann’s 1935 exhibition at the Galerie du Minaret in Algeria travelled to Brno. There, in the autumn of 1936, he had his first solo presentation in Czechoslovakia at the House of Artists. Reprisals of the exhibition took place at the end of 1936 in Prague at the Krasoumné jednota and then in the spring of 1937 in Bratislava.
Over time, Spielmann ceased to be a stranger in Algeria, a mere fascinated observer. He became part of the local art scene and a regular participant in group presentations of French North African art. In 1945 he received the prestigious Algerian Art Grand Prix, which confirmed his status as an Algerian artist. From the 1950s he taught at the Lycee El Mokrani in Algiers. His perceptions of Algerian reality are evidenced by his paintings, watercolors, drawings, illustrations of Arabic books and magazines, in which he captured places, social types, characteristic situations and numerous details of everyday life with his eyes open. However, it was not just a mechanical capture of reality, on the contrary, he interpreted many situations on the border of dream and reality.
The connection to and influence of Algerian culture is clearly reflected in his personal life – friends, studio equipment, personal photography – and last but not least, his way of thinking. This is reflected in his correspondence with his brother Paul, which he maintained from the 1920s until the 1970s. It clearly shows that, over time, Oskar Spielmann identified to a large extent with Algerian culture, however questionable this moment may seem from today’s perspective of the French presence in Algeria.
„One day we may fly out of here or be killed. I had an expression that after those twenty years I had forgotten ‚shit with poppies‘ [in Czech] and some even more vulgar ones. … Naturally we will have to leave everything here, books, records, paintings. ”[Brother Pavel Spielmann to Brno, September 1963]
Even after moving to Toulon, Spielmann did not stop creating. However, his departure from Algeria was not without consequences for his health and mental state. Although the painter soon became part of the regional art society and had several small exhibitions, he was unable to restart a more significant artistic career and achieve wider recognition in Parisian circles, for example. In the spring of 1969, the painter’s work was recalled by his nephew, the art historian Petr Spielmann, who prepared an exhibition under the auspices of the Jewish Museum in Prague in the Spanish Synagogue. From the 1990s onwards, individual works by Spielmann were gradually incorporated into retrospective presentations of the German-speaking scene in Czechoslovakia. Efforts to return Oskar Spielmann to the context of the art history of the Czech lands continue on the platform of the Petr Spielman Archiv. In 2024, it resulted in the publication of the artist’s monograph by Arbor vitae (2023) and subsequent exhibitions at the Gallery of Fine Arts in Cheb and the Rub Gallery in Olomouc.
If we exclude from today’s view the shortsighted labeling of Spielmann as an Orientalist and the futile attempts at a national reception of his style, the phenomenon of the Algerian school appears to be the most appropriate interpretive framework for his North African work. It includes his friendship with the writer Emmanuel Roblès, his intrinsic connection with the place, and his contacts with other artists or gallerists from the circle of naturalized French and Algerians. The fairytale and poetic dimension makes Spielmann still accessible and easy to understand across cultural worlds, despite his complicated search for place and identity. This is also in the perspectives of the third decade of the 21st century – Czech, Algerian and French.
Centre européen en Algérie
L’histoire remarquable du peintre Oskar Spielmann (1901-1974), un Allemand morave de Brno issu d’une famille culturelle très diversifiée avec des racines juives, se déroule entre les mondes imaginaires de l’Est et de l’Ouest. Spielmann, originaire d’Europe centrale, a passé plus de trente ans au Maghreb et a fait partie de ce que l’on appelle l’école algérienne. Peu de gens à Brno aujourd’hui connaissent son nom. Les peintures, aquarelles et dessins de Spielmann ont jusqu’à présent circulé principalement dans des collections françaises et nord-africaines.
Il a uni sa vie à celle de la peintre et céramiste Eugenia Heinisch (1904-1977), d’abord mariée à un Tchèque, puis à Spielmann, un germanophone originaire de Cluj, dans l’actuelle Roumanie. Ils se sont rencontrés à la fin des années 1920. « Oskar Škvarek et Eulalie », comme il se désignait parfois avec exagération en tchèque dans sa correspondance contemporaine, avaient fait un long chemin ensemble.
Par son lieu de naissance, ses études et ses premières œuvres, Spielmann appartient au cercle des artistes germanophones de Bohême, de Moravie et de Silésie qui ont dû quitter leur pays à la fin des années 1930 ou après la fin de la Seconde Guerre mondiale et qui devaient être effacés de sa mémoire. Ce sont les événements d’Europe centrale de 1938, 1939 et 1945 qui ont décidé de son séjour en Afrique du Nord. À la fin des années 1940, il envisage également de s’installer à Paris, mais pour des raisons de carrière, cela ne se concrétise pas et Spielmann choisit finalement Alger. En Algérie, il a reçu des commandes officielles à la fin des années 1950 et au début des années 1960 et a continué à travailler dans le pays en tant que professeur de lycée pendant la période qui a suivi l’indépendance. Il finit néanmoins par quitter le pays. Au cours de l’été 1965, il a rejoint l’Europe avec des milliers d’autres Algériens français déjà naturalisés, ce que l’on appelle le pied noir. Il a passé le reste de sa vie à Toulon, dans le sud de la France. Aujourd’hui, l’héritage artistique de Spielmann s’étend à travers l’histoire de l’art tchèque, algérien et français, comme un témoignage silencieux de ses errances.
L’expression artistique d’Oskar Spielmann a d’abord été influencée par un court séjour à Vienne, puis façonnée par cinq années d’études dans les ateliers de Franz Thiele et Karel Krattner à l’Académie des Beaux-Arts de Prague. S’ensuivent le prix de Rome, un voyage en Italie et la participation à des expositions de la Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens „Scholle“, basée à Brno. Le tournant de sa vie se situe à l’été 1931, lorsque le peintre se rend à Paris grâce à une bourse d’études. Il y a vu une grande exposition coloniale, puis, sur la recommandation de František Kupka, il s’est embarqué avec son compagnon pour Alger.
« Je veux rester ici plus longtemps, c’est très beau. …Des plats originaux et très savoureux. Beaucoup de fruits et de légumes. Une végétation luxuriante, très intéressante. Les Arabes sont très naturels. Il y a beaucoup de mules. Le café ici est excellent. … » [au père Phillip Spielmann à Brno, le 2 août 1931].
Dans les années 1930, il commence à exposer régulièrement en Algérie. Avec Eugenia, ils vivent alternativement dans d’autres villes algériennes, à Oran, à Constantine. Ils voyagent progressivement au Maroc, en Tunisie, en Grèce, mais aussi à Bou-Saâda et dans d’autres lieux du Sahara. L’exposition de Spielmann à la Galerie du Minaret en Algérie en 1935 se rend à Brno. C’est là, à l’automne 1936, qu’il présente sa première exposition personnelle en Tchécoslovaquie, à la Maison des artistes. Des reprises de l’exposition ont lieu fin 1936 à Prague, au Krasoumné jednota, puis au printemps 1937 à Bratislava.
Au fil du temps, Spielmann cesse d’être un étranger en Algérie, un simple observateur fasciné. Il s’est intégré à la scène artistique locale et a participé régulièrement à des présentations collectives de l’art franco-nord-africain. En 1945, il reçoit le prestigieux Grand Prix de l’art algérien, qui confirme son statut d’artiste algérien. À partir des années 1950, il enseigne au lycée El Mokrani d’Alger. Ses peintures, aquarelles, dessins, illustrations de livres et de magazines arabes, dans lesquels il a capturé avec ses yeux ouverts des lieux, des types sociaux, des situations caractéristiques et de nombreux détails de la vie quotidienne, dont beaucoup ont également été rêvés, témoignent de sa perception de la réalité algérienne.
Le lien et l’influence de la culture algérienne se reflètent clairement dans sa vie personnelle – amis, matériel de studio, photographie personnelle – et, enfin et surtout, dans sa façon de penser. Cela se reflète dans sa correspondance avec son frère Paul, qu’il a entretenue des années 1920 jusqu’aux années 1970. Elle montre clairement qu’au fil du temps, Oskar Spielmann s’est identifié dans une large mesure à la culture algérienne, même si ce moment peut sembler discutable dans la perspective actuelle de la présence française en Algérie.
« Un jour, on pourrait s’envoler d’ici ou se faire tuer. J’ai inventé une expression que j’ai oubliée après vingt ans, ‹ la merde aux coquelicots › [tchèque] et d’autres encore plus vulgaires. … Naturellement, nous devrons tout laisser ici, livres, disques de gramophone, tableaux. » [au frère Pavel Spielmann à Brno, septembre 1963].
Même après son installation à Toulon, Spielmann ne cesse de créer. Cependant, son départ d’Algérie n’est pas sans conséquences sur sa santé et son état mental. Si le peintre intègre rapidement la société artistique régionale et réalise quelques petites expositions, il ne parvient pas à relancer une carrière artistique plus importante et à obtenir une plus grande reconnaissance dans les milieux parisiens, par exemple. Au printemps 1969, l’œuvre du peintre a été rappelée par son neveu, l’historien de l’art Petr Spielmann, qui a préparé une exposition sous les auspices du Musée juif de Prague dans la Synagogue espagnole. À partir des années 1990, des œuvres individuelles de Spielmann ont été progressivement intégrées dans des rétrospectives de la scène germanophone en Tchécoslovaquie. Les efforts visant à replacer Oskar Spielmann dans le contexte de l’histoire de l’art des pays tchèques se poursuivent sur la plateforme de l’Archiv Petr Spielman. En 2024, ils ont abouti à la publication de la monographie de l’artiste par Arbor vitae (2023) et à des expositions ultérieures à la Galerie des beaux-arts de Cheb et à la galerie Rub d’Olomouc.
Si l’on exclut, dans la perspective d’aujourd’hui, l’étiquetage à courte vue de Spielmann comme orientaliste et les vaines tentatives de réception nationale de son style, le phénomène de l’école algérienne apparaît comme le cadre d’interprétation le plus approprié pour son œuvre nord-africaine. Il inclut son amitié avec l’écrivain Emmanuel Roblès, son lien vital avec le lieu et ses contacts avec d’autres artistes ou galeristes. La dimension féerique et poétique rend Spielmann toujours accessible et facile à comprendre à travers les mondes culturels, malgré sa recherche compliquée d’un lieu et d’une identité. C’est également le cas dans les perspectives de la troisième décennie du XXIe siècle – tchèque, algérienne et française.